Centrum pro politickou filosofii organizuje v průběhu podzimu další sérii diskusí elitních akademiků a intelektuálů na aktuální témata. První z těchto diskusí, nazvaná „Patočka mezi Masarykem a Havlem“, se uskuteční již 29. 10. 2018 od 17:00 na Nové scéně Národního divadla.
Účastníci debaty:
Václav Bělohradský
Eliška Fulínová
Roman Joch
Martin Palouš
Moderátor:
Petr Fischer
Osmáctého října tomu bude sto let od zveřejnění Washingtonské deklarace, v níž Tomáš Garrique Masaryk, inspirován americkou Deklarací nezávislosti, oznámil politickou vůli Čechů a Slováků vytvořit svůj nezávislý demokratický stát. V samém jejím závěru se praví:
„Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.“
Tento text tehdejšího československého zahraničního odboje nejen sledoval svůj konkrétní cíl – vyslat jasný politický signál budoucím architektům nového světového pořádku, který se měl zrodit po skončení „velké války“, do níž byl postupně zatažena valná část tehdejšího civilizovaného světa. Ve stručné podobě je zde sumarizováno i pojetí světových a v jejich rámci i českých dějin, k němuž se Masaryk ve svém celoživotním myslitelském úsilí dopracoval.
Nastávající dvacáté století ovšem jeho optimistický pohled na světové dění nepotvrdilo a stalo se, řečeno s Ericem Hobsbawmen, „věkem extrémů“ – dobou vzestupu totalitárních hnutí a v důsledku toho i dalších celosvětových konfliktů, v jejichž rámci Češi svou svobodu na dlouhá desetiletí znovu ztratili. Co tato zásadní problematizace, které se dostalo Masarykově odpovědi na „českou otázku“, přináší do naší dnešní diskuse na toto téma, která se odehrává ve světových souvislostech na počátku jednadvacátého století? Je zde na co navazovat? Jakou filosofii dějin – jak světových, tak českých – zvolit jako východisko pro současnou českou politickou debatu? Jaká poučení z minulosti bychom si v letošním „osmičkovém“ roce měli obzvláště připomínat a promýšlet? Kde v dnešním znejistěném světě hledat základní východisko našeho „národního programu“, to jest nejen duchovně fundované, ale i realistické vize české budoucnosti?
Východiskem proponované veřejné diskuse bude nechat vstoupit do této rozpravy Jana Patočku, nejvýznamnějšího filosofického interpreta a kritika Masarykova, který ve svém vlastním životě byl konfrontován se všemi politickými krizemi, jež v srdci Evropy v onom „krátkém“, z hlediska české zkušenosti tragickém dvacátém století propukaly. V potaz ovšem v těchto souvislostech musí být vzata nejen Patočkova filosofická reflexe Masarykových politických idejí, ale i jeho, z Husserlovy fenomenologie vycházející filosofie dějin a na místě prvém jeho vlastní sókratovský čin. Tím, že se v lednu roku 1977 stal jedním z prvních třech mluvčích Charty 77 a dodal této občanské iniciativě na obranu lidských práv filosofický rozměr, vložil do jejích základů ideje, které pak v „zázračném roce“ 1989, kdy komunistický režim padl, vedly k obnově československé (a posléze české) státnosti – na masarykovské bázi, ale se všemi otazníky i nebezpečími, s nimiž jsme dnes ve stále víc a víc globálně propojeném světě konfrontováni.